Debut moldavského spisovatele ukazuje, jaké to je žít se vzpomínkami na dětství v zemi, která již neexistuje, mít matku v zemi, která oficiálně neexistuje, a čelit vnitřním démonům, o kterých si namlouváme, že neexistují.
Ojedné z nejchudších zemí Evropy rozhodně platí, že je bohatá alespoň na literární překlady dostupné v češtině. Repertoár česky dostupných moldavských spisovatelů, mezi nimiž stojí za zmínku především Iulian Ciocan a Tatiana Ţîbuleac, nedávno díky nakladatelství Maraton a překladatelce Jarmile Horákové rozšířil Alexandru Popescu (nar. 1987) a jeho debut Montana.
Základní schéma Popescova románu není nijak originální: sledujeme dvě časové linie, v jedné je vypravěč Ivan dospělý muž a živí se ve Velké Británii jako reportér lokální televizní stanice, v druhé vystupuje Ivan jako dítě vyrůstající v Moldavské sovětské socialistické republice v posledních letech existence Sovětského svazu a v době následující po jeho rozpadu. Obě časové linie se nakonec protnou v určitém motivu.
Pozoruhodné a do značné míry originální je však umístění děje románu. Popescu, vycházeje z vlastních zkušeností, děj situoval do města Bendery ležícího na území ovládaném separatisty, což je v současné moldavské literatuře, jak upozorňuje překladatelka knihy v doslovu, poměrně výjimečný krok. Neméně pozoruhodné je prostředí, v němž malý Ivan vyrůstá, jde totiž o jasně ohraničený prostor traťové strojní základny, rozsáhlé železniční dílny, v níž se kolem železnice točí život všech místních zaměstnanců i jejich rodin, přičemž možnosti tento vyhrazený prostor opustit jsou zejména pro děti velmi omezené. Osazenstvo dílen tak tvoří do značné míry soběstačný mikrokosmos, osídlený plejádou svérázných figurek (v paměti utkví zejména slaboduchý a nábožný dělník Dima snažící se každému, kdo v areálu strojní základny zemře, vložit do kapsy šroub) a jak jinak než prosáklý skrz naskrz alkoholem. Jakkoliv tyto pasáže bezesporu potěší každého milovníka železnic, je třeba mít na paměti, že podobně jako v románu ruské autorky Guzel Jachiny Vlak do Samarkandu, i zde představují lokomotivy a vagony jen kulisu, před níž se odehrává příběh s mnohem hlubším poselstvím.